POHÁDKA - Tanec v povětří

Zavři oči a představ si, jak prší. Nebo svítí sluníčko a je horko? Možná sněží a třeba fouká vítr. Vybav si všechny možné zvuky spojené s počasím. Jemné bubnování deště, pohvizdování větru, ticho snášejících se sněhových vloček. Teď si vezmi kouzelnou lucernu a vydej se na tajuplnou cestu. Kam tě dnes zavede?

Ocitl ses v šedé ponuré zahradě. V tísnivém tichu a bezvětří se ani lísteček nepohne. Ani ptáci tu nezpívají. Chybí tu světlo i stín. Snažíš se přijít na to, co je tady špatně. Zdá se, že na tohle místo zapomnělo počasí. To bude ono! Téhle zahradě se počasí vyhýbá. Ale jak to? A jak se odtud dostaneš? Panuje tu takový mrtvý klid, až z něj na tebe jde zvláštní dřímota.

Najednou, kde se vzala, tu se vzala, objeví se bublina a praskne právě nad tvojí hlavou, takže na tebe dopadne pár nepatrných kapiček. A pak ti začne připadat, že máš z ničeho nic docela lehké ruce a nohy, a také tě brní prsty u nohou. Podíváš se dolů a vidíš, že na nich máš stříbrné prstýnky a že máš stříbrné i nehty. V té pochmurné nehybné zahradě je ti najednou do tance. Jenže to by chtělo muziku. A co to? Slyšíš to? Kap… kap… kapity… kap… ťuk… ťuk… ťuky…ťuk… To je přece rytmus dešťových kapek! Vnímáš dešťovou hudbu až v konečcích prstů u nohou, stepuješ v dešti, tančíš na špičkách. Olízneš pár dešťových kapek, cítíš déšť na kůži. Není to jen tanec v dešti. Ty jsi deštěm a déšť je tebou.

Zahrada se leskne a třpytí. Podle toho, jak je déšť prudký, zrychluješ svůj tanec. Krápy kráp, cáky cák… Pobíháš po zahradě, víříš, ženeš se tryskem a tryskáš, řítíš se a vrháš na zem, směješ se, až se zajíkáš, a nemůžeš ani popadnout dech.

Lehneš si na zem a díváš se na oblohu. Vypadá jako nebe za mrazivé zimy. Protáhneš si paže a ony se přitom samy od sebe prodlouží. Protáhneš si nohy a zdá se ti, jako by se natáhly o celý kilometr. Vydechneš a z tvého dechu se stane bílý obláček, který pluje po nebi nad tebou. Zahrada kolem tebe zbělela. Stromy jsou ojíněné mrazem a visí z nich rampouchy. Není ti vůbec zima. Ty jsi zimou a zima je tebou.

Pomalu se postavíš. Zahrada se rozplyne a na jejím místě se rozprostírá veliké zářící zamrzlé jezero. Kloužeš se po silné vrstvě ledu a děláš přitom dlouhé a pomalé pohyby. Víš přesně, jak na to. Ale kde ses to naučil? Netušil jsi, že umíš takhle bruslit. Pohybuješ se rychle jako vítr, dopředu, otočka, a zase zpátky. Kroužíš kolem dokola, děláš osmičky a piruety. Prohneš se v zádech, zakloníš se a pohlédneš k obloze. Na tváři ti přistane vločka.

Z šedé oblohy se sypou velké sněhové vločky a víří kolem tebe. Pustíš se do sněžného tance… Tančíš zlehka a tiše, necháváš se unášet. Jsi lehounký jako pírko. Snášíš se na hřebeny střech. Snášíš se na stromy, na hory, dopadáš i na vzdálená místa, kam lidská noha ještě nevkročila. Přistáváš u brlohu ledního medvěda a u houfu tučňáků. Snášíš se na zamrzlou hladinu moře a na křídla albatrosa. Spolu s ním letíš vzhůru ke slunci. Jste mu blíž a blíž, až dosud růžové slunce zrudne a jeho teplo rozpustí sníh.

A znovu tančíš, tentokrát sluneční tanec v paprsku slunce. Je to radostná světelná hra. Probleskuješ mezi stromy v lese, rozdáváš letmé polibky květinám, pomáháš dozrát jablkům v sadu. Svítíš a mihotáš se. Třpytíš se a oslňuješ. A jak stoupáš, výš a výš, začínáš také víc hřát a pálit. Jsi palčivé horko v poušti. Ještěrka nadzvedává tlapky, protože písek, po kterém utíká, je horký k nevydržení. Had se schovává pod zemí. Pavouk prchá do úkrytu. Ty však žádné horko necítíš. Vnímáš jen světlo. Ty jsi sluncem a slunce je tebou.

Je ticho. Pak zahřmí a ozve se burácivé hromobití. Dupeš oblohou. Tlučeš do mračen. Křížem krážem protínáš tmu. Hlasitě burácíš a divoce blýskáš. Ale jakmile bouřka přejde, jsi z toho venku. Spustí se liják a zase vysvitne slunce. Na řadu přichází duhový tanec.

Stáváš se duhou, klenutým obloukem červené, oranžové, žluté, zelené, modré, indigové a fialové. Rukama se dotýkáš nebes, nohama stojíš na tajném místě. Jsi všude a nikde, jsi na místě, kam se nikdy nikdo nedostane. Jsi sám tanec a tanec je tebou.

Ale pro dnešek ses už natancoval až dost. Zítra večer si můžeš zatancovat vichřičný tanec jako hurikán nebo jako tornádo. Nebo si můžeš vybrat třeba tanec letního slunečného dne.

Ale počkat! Jak to dopadlo s tou ponurou nehybnou zahradou? To je pocit, který možná někdy máš, jako by takové místo bylo někde v tobě. A jak to, že teď zmizelo? Proměnilo se tanečním kouzlem.

Afirmace

-          Užívej si všechno, co ti příroda nabízí – z deštivého dne můžeš mít stejnou radost jako ze slunečného.

-          Nálady se u lidí střídají podobně jako počasí. Každý má své pochmurné dny a jasné dny, máme dny bouřlivé i plné míru.

-          V duchu se můžeš stát úplně čímkoliv, dokonce i počasím. Můžeš být padající vločkou sněhu nebo dešťovou kapičkou, můžeš se stát burácivým větrem nebo částečkou slunečního paprsku.

-          Zkus si občas pro radost zatancovat. Při tanci ze sebe můžeš setřást veškeré trápení.

ZDROJ: Kouzelná lucerna, Anne Civardi, Joyce Dunbar, Kate Petty, Louisa Somerville